Volno, které neumím vždycky přijmout
Když mám přes týden volnější den a zrovna nic pracovního neřeším, někdy se ve mně objeví zvláštní neklid. Místo radosti z volného času mám pocit, že mi utíkají peníze nebo že bych měl být někde dál. Jako by každá nevyužitá hodina automaticky znamenala ztrátu.
Podobné je to o víkendu. Když už nepracuju, potřebuju alespoň něco dělat. Jít ven, projít se, zahrát si padel, uklidit nebo se postarat o auto. Úplně vypnout a nic neřešit je pro mě často těžší než zaplnit den další aktivitou.
Pocit, že mi něco utíká
Část tohoto nastavení souvisí s tím, že jsem se musel brzy postarat sám o sebe. Vlastní příjem pro mě nebyl jen číslo, ale bydlení, jídlo a možnost rozhodovat o dalším dni. Později se k tomu přidala firma. Když jsem nepracoval, měl jsem pocit, že stojím na místě.
Tlak na výkon mi v mnoha věcech pomohl. Naučil mě zabrat, převzít odpovědnost a dotahovat věci i ve chvíli, kdy se mi nechtělo. Zároveň ale dokáže překročit hranici, za kterou už člověka neposouvá. Jen mu nedovolí být chvíli v klidu.
V takových chvílích si uvědomuju, jak snadno můžu zaměnit vlastní hodnotu za množství odvedené práce. Pokud jsem produktivní, připadám si užitečný. Pokud odpočívám, mám tendenci hledat důvod, proč bych měl zase něco dělat. Přitom tělo ani hlava nefungují bez přestávky.
Pohyb jako přijatelnější odpočinek
Pohyb je pro mě přijatelnější forma vypnutí. Když hraju padel, běžím nebo jdu do hor, pořád mám pocit, že něco dělám. Tělo pracuje, ale hlava může na chvíli odpočívat. Je to stav, ve kterém mám vysoký tep a současně větší klid v hlavě.
Postupně se učím využívat i pomalejší chvíle. Projít se, pustit si film nebo podcast, zajít do wellness, uklidit doma a nemít z celého dne žádný měřitelný výsledek. Nejde mi to automaticky, ale už dokážu poznat, že právě takový den někdy potřebuju.
Odpočinek není promarněný čas
Odpočinek pro mě není odměna, kterou si smím dovolit až po dokončení všeho. Vždycky se objeví další úkol nebo cíl. Pokud budu čekat na chvíli, kdy nebude co řešit, nejspíš si pořádně neodpočinu nikdy.
Nechci ztratit tah na výsledek. Chci se ale naučit, aby mě výkon řídil méně a abych ho dokázal řídit já. Umět zabrat je důležité. Stejně důležité je poznat chvíli, kdy další práce už nepřinese lepší výsledek, jen unavenějšího člověka.