Když práci používám jako únik
V období bez partnerky jsem velkou část energie vložil do práce. Podnikání mi dávalo směr, úkoly a důvod pokračovat. Částečně jsem do něj ale také utíkal před samotou. Když je den plný povinností, na některé pocity jednoduše nezbývá prostor.
Práce tak dokáže být zároveň oporou i úkrytem. Pomáhá člověku něco vytvářet a posouvat se. Současně může překrýt otázky, na které se mu nechce odpovídat. Dlouho jsem tyto dvě věci příliš nerozlišoval.
Když jsem zůstal sám a neměl před sebou další úkol, ticho pro mě nebylo vždycky příjemné. Přinášelo myšlenky, které během pracovního dne nebyly slyšet. Právě proto bylo jednodušší znovu otevřít počítač nebo začít plánovat další věc.
Být sám neznamená být osamělý
Dnes si umím čas o samotě užít jinak. Neberu ho automaticky jako prázdné místo, které musím zaplnit. Může být prostorem, ve kterém vnímám, jak se skutečně cítím, co mi chybí a co právě potřebuju.
Samota mi dává určitý druh svobody. Nemusím se přizpůsobovat programu někoho dalšího a můžu se rozhodnout podle sebe. Někdy chci být mezi lidmi, jindy potřebuju klid. Naučit se rozeznat rozdíl je pro mě důležitější než mít každý den zaplněný.
Neznamená to, že bych už nikdy necítil osamělost. Ta se může objevit i ve společnosti. Rozdíl je v tom, že dnes před ní nemusím pokaždé utéct. Dokážu ji chvíli vnímat a přemýšlet, co mi vlastně říká.
Změna vzniká v tichu
Jedna z myšlenek, ke kterým se vracím, je, že změna a růst vznikají v tichu. Když kolem sebe na chvíli ztlumím práci, očekávání i názory ostatních, mám větší prostor podívat se sám na sebe bez výmluv.
Sebereflexe není vždycky příjemná. Člověk při ní může zjistit, že některý problém vytváří sám nebo že dlouho odkládá změnu, o které už dávno ví. Právě v tichu ale vzniká možnost přestat jen reagovat a začít se rozhodovat vědoměji.
Být sám se sebou se pořád učím. Dnes už ale vím, že tento čas nemusí být trestem ani čekáním na někoho dalšího. Může být důležitou součástí života, ve které odpočívám, rostu a vracím se sám k sobě.