Chtít růst a chtít uznání
Mám ambice. Chci něco vybudovat, mít vlastní styl a být člověkem, jehož jméno něco znamená. Záleží mi na kvalitě i na tom, jak působím. Je v tom chuť tvořit, radost z výsledku a také touha po uznání. Považuju za poctivé přiznat si všechny tyto důvody.
Když ale své výsledky příliš posuzuju podle reakce okolí, dostávám vlastní spokojenost do cizích rukou. Poznávám to i na sociálních sítích. Chci sdílet něco ze svého života a přitom řeším, jak to lidé přijmou, jestli je to bude zajímat a jestli to nebude působit jako chlubení.
Pak se může stát, že mi sledování odezvy vezme radost z věci, kterou jsem původně chtěl ukázat. To je pro mě důležité téma. Chci umět být vidět a současně si zachovat vlastní měřítko toho, co mi dává smysl. Pořád se to učím.
Kolik váhy dávám odezvě
Zpětnou vazbu potřebuju. Pokud chci něco zlepšit, nemůžu se tvářit, že názor druhých nemá význam. Chci ale lépe rozlišovat, kdo mi co říká a na základě čeho. Konkrétní připomínka, se kterou můžu pracovat, má jinou hodnotu než samotný počet reakcí.
Malá odezva sama o sobě nevysvětluje, proč lidé nereagovali. Přesto mám někdy tendenci hledat odpověď hned u sebe. Chci si v takových chvílích dopřát odstup a nevytvářet z jednoho výsledku závěr o vlastní hodnotě. To je pro mě praktičtější úkol než snažit se zalíbit všem.
Podobné je to s porovnáváním. Inspirují mě lidé, kteří něco dokázali. Zajímají mě jejich podcasty, názory i způsob přemýšlení. Potřebuju si přitom připomínat, že vidím jen část jejich života. Vlastní směr si musím skládat podle svých možností, zkušeností a priorit.
Co pro mě znamená práce na sobě
Osobní rozvoj mě zajímá právě proto, že mám na čem pracovat. Můžu v podcastu slyšet dobrou myšlenku a souhlasit s ní, ale skutečná práce přijde ve chvíli, kdy se podle ní mám zachovat. Třeba když se mi nelíbí kritika, výsledek neodpovídá očekávání nebo mám potřebu někomu něco dokazovat.
Chci umět pojmenovat vlastní podíl na problému a zvolit další krok. Přijmout odpovědnost za to, co můžu ovlivnit. Zároveň nechci každou komplikaci vykládat jako osobní selhání. Učím se odlišovat chybu, kterou můžu napravit, od okolností, které nezměním.
Zajímá mě člověk, kterým se při tom stávám. Jak jednám s lidmi, když jsem pod tlakem. Jestli dokážu držet slovo, uznat omyl a respektovat, že někdo chce od života něco jiného. Právě v běžných situacích se ukazuje, kolik z mých hodnot se promítá do jednání.
Vlastní směr se dál vyvíjí
Můj vlastní směr zahrnuje ambice, vkus, rodinu, sport i zážitky. Chci dál růst a dopřát si věci, které mám rád. Současně potřebuju vědět, že si je vybírám kvůli sobě a životu, který chci žít. Uznání mě může potěšit; nechci na něj ale čekat pokaždé, když si mám dovolit být spokojený.
Nemám to jednou provždy vyřešené. Některé pochybnosti se vracejí a občas jim dám víc prostoru, než bych chtěl. Důležité pro mě je, že o nich dokážu přemýšlet a chci s nimi pracovat. Vlastní směr se utváří i při takových návratech.